Anthroposofická společnost v České republice

Anthroposofie

Anthroposofická medicína

„Nejedná se o opozici vůči medicíně, která pracuje uznávanými vědeckými metodami současnosti. Tu v jejích principech plně uznáváme. K tomu, co se lze o člověku dozvědět dnes uznávanými vědeckými metodami, pouze připojujeme další poznatky, objevené jinými metodami. Rozšíření poznání světa a člověka vidíme v anthroposofii. K poznání fysického člověka připojuje antroposofie poznání duchového člověka.“

[R. Steiner, I. Wegman, "Grundlegendes für eine Erweiterung der Heilkunst nach geisteswissenschaftlichen Erkenntnissen", Dornach 1925]
Evropsky vzdělaný člověk dnešní doby touží více či méně vědomě po dvojím: na jedné straně po jasném, přesném myšlenkovém uchopení skutečnosti, na druhé straně po souladu člověka s přírodou, po harmonii se světem.

Podíváme-li se na současnou medicínu tak, jak ji každý prožíváme, ať už jako lékař, zdravotník nebo jako pacient, vidíme, že ani jeden z používaných léčebných směrů nesplňuje oba požadavky, oba ideály zároveň.

Moderní lékařství opírající se o přírodovědecké poznání, se právě ve svých nejúžasnějších výsledcích, jak v terapii, tak v diagnostice, stále více vzdaluje od ideálu souladu člověka s přírodou. Pohlíží na člověka jako na mechanismus, stroj, popřípadě jako na složitou soustavu chemických reakcí, jako na chemickou továrnu. Na nemoc pohlíží jako na provozní poruchu této továrny. Optimální léčba pak zcela přirozeně spočívá v utlumení příliš bouřlivě probíhající chemické reakce, v její neutralizaci, resp. v náhradě zaneseného potrubí, výměně vadné součástky, - ať je to kloub postižený artrózou, který se nahradí kloubem umělým, porucha srdečního rytmu, která je korigována voperovaným kardiostimulátorem atd. V oblasti diagnostiky jsou pak pozorovací schopnosti lékaře stále více nahrazovány přístrojovými a laboratorními diagnostickými metodami a chtě nechtě se tak mezi lékaře a pacienta staví technika. Bezprostřední kontakt mezi lékařem a pacientem ztrácí význam.
metody využívající hypnózy, sugesce až k velice dobře propracovaným směrům jako je akupunktura, fytoterapie, homeopatie. Všem těmto směrům je společné to, že se sice nevzdalují od ideálu člověka v souladu s přírodou, nepoužívají prakticky žádné technické prostředky k diagnostice ani syntetická léčiva, ale ve větší Či menší míře jim chybí racionalita, myšlenkově přesvědčivé zdůvodnění používaných postupů, odvolávají se na empirii, na staletími ověřené zkušenosti a výsledky.

Do této situace je postaven dnešní člověk - studující medicíny, lékař, zdravotní sestra, farmaceut a nakonec i pacient, který pociťuje důsledky tohoto stavu sám na sobě asi nejtíživěji.

Studující medicíny nebo mladý lékař, který v sobě hned v zárodku nepotlačí touhu po harmonii se světem, se snad již během studia nebo po prvních zklamáních z lékařské praxe, po zážitcích stinných stránek medicíny obrátí k některému z alternativních směrů. K tomu ho samozřejmě mohou vést i jiné pohnutky než pocit, že je často nucen jednat proti přírodě, chce-li dostát požadavkům lékařské vědy.

Může si například uvědomit právě na nejdokonalejších plodech dnešního medicínského uvažování - na kardiostimulátorech, umělých ledvinách, na umělém, inzulínu pro pacienty s cukrovkou - jejichž úspěchy jsou nepopiratelné, fascinující a těžko si dnešní medicínu bez nich dovedeme představit, že právě zde se dostává tento pohled na člověka a nemoc, tento způsob uvažování k určité hranici, kterou není možné překročit pouhým jeho dalším zdokonalováním a rozvíjením. Zejména v oblasti chronických chorob si nelze představit, že by se těmito postupy skutečně vyléčily, tj. že by se pacient po skončení léčby obešel bez onoho přístroje, bez trvalého užívání léků. Astmatik zůstane astmatikem, člověk s revmatoidní artritidou je odkázán na celoživotní léčbu s množstvím nežádoucích účinků atd. Hranice uvedeného přístupu spočívají v tom, že jeho cílem je nahradit poškozenou funkci, orgán, chybějící sekreci nějaké látky nebo naopak potlačit funkci nežádoucí, nadměrnou činnost některého systému, a nesnaží se vlastně o skutečné vyléčení choroby.

K alternativním směrům může vést medika nebo lékaře i poznání, že ideál, se kterým šel studovat, pomáhat nemocným lidem, vlastně může uskutečnit jen ve velice omezeném rozsahu. Jednak z důvodu, který lékař pociťuje nejtíživěji, neboť po stanovení diagnózy nevyléčitelné choroby je právě názorem na nevyléčitelnost nemoci odsouzen do naprosté pasivity, je zcela bezmocný, nemá možnost bojovat o pacientův život.
A najdou se i jiné důvody k nespokojenosti. Současná medicína požadující, aby každá terapeutická úvaha byla teoreticky odůvodněná, stojí přitom na velice mlhavých myšlenkových základech. Základem, východiskem pro jakoukoliv léčbu by měl být především jasný pojem nemoci a zdraví. A právě tyto pojmy patří v medicíně k nejvíce opomíjeným a nejproblematičtějším. Pokud se s nimi student během studia vůbec setká, pak se dozví asi následující: "Nemoc je dialektickou negací zdraví". Nebo: "Onemocnění lze definovat jako proces proměny normálního stavu ve stav patologický, který souvisí s reaktivně determinovanými změnami optimální míry kompenzačně adaptační autoregulace živých systémů nebo s extrémností vnějších vlivů", apod. Zcela stranou zůstávají otázky bezprostředně spjaté s těmito nejzákladnějšími pojmy medicíny, otázka tak často kladená pacienty po smyslu jejich nemoci a otázka, kterou si v návaznosti na ní klade lékař po smyslu, cíli terapie.

Našla by se jistě ještě celá řada dalších problémů, které mohou vést studenta medicíny nebo lékaře k tomu, aby se věnoval alternativní medicíně. Možná v ní pak na čas najde skutečně to, co mu schází u medicíny univerzitní. Soulad člověka s přírodou, daleko větší terapeutickou svobodu a možná, že se mu v řadě případů podaří pomoci pacientům, které moderní lékařská věda vyléčit nedokázala. Ale možná, že si po čase uvědomí, že to vše je za cenu ztráty myšlenkové jasnosti, že se sice přiblížil ideálu souladu člověka a přírody, ale ideálu exaktnosti medicíny se zároveň vzdálil. Člověk hledající východisko z této situace se bude ptát: " Copak nelze vyhovět zároveň oběma potřebám lidské duše po myšlenkové jasnosti a po harmonii člověka se světem?".

To vše jsou otázky a problémy, k jejichž zodpovězení může přinést právě antroposofie řadu podnětů. Lékař a zejména pacient je mohou využít a mohou pak používat léčiva a léčebné postupy vycházející z anthroposofického pohledu na člověka a přírodu, aniž by se přitom o anthroposofii samu nějak blíže zajímali. Chce-li ale někdo pochopit, jak se k těmto postupům dospělo, na základě jakých poznatků byly např. vyvinuty léky vyráběné farmaceutickými firmami jako je Weleda nebo Wala, pak je nezbytné, aby se seznámil se základy anthroposofie. A zcela nepostradatelnou se stává důvěrná znalost a zažití anthroposofie ve chvíli, kdy chce lékař léčit plně v jejím smyslu nebo se dokonce zabývat výzkumem v oboru anthroposofické medicíny.

Poznatky, o nichž mluví anthroposofie, byly získány, jak naznačuje úvodní citát, jinými metodami, než jsou dnes uznávané vědecké metody. Tyto odlišné metody (nikoliv méně vědecké) člověku umožňují, aby vnímal nejen' skutečnosti dané nám tělesnými smysly, nýbrž bezprostředně i jevy z oblasti života, z duševní a duchové oblasti. R. Steiner přesně popisuje1), jak je možné v sobě vytvořit duševní a duchové "smyslové" orgány, jimiž člověk vnímá tyto jevy právě tak jasně, jako např. vidí svět svýma očima. A i když člověk vyšší "smyslové" orgány dosud nemá, může se o pravdivosti takových poznatků přesvědčit zprostředkovaně; může si uvědomit, že nejsou v rozporu s tím, co vnímáme smysly, naopak, že dávají odpověď na řadu jinak nezodpovězených otázek, že také nejsou v rozporu s logikou, naopak, souvislosti mezi jevy se jimi stávají mnohem logičtějšími. Člověk, který si dosud nevytvořil ony vyšší "smyslové" orgány, je v obdobné situaci, jako ve které jsme všichni ve vztahu k oblasti elektřiny, magnetismu, k oblasti ultrafialového, rentgenového aj. druhů záření, k oblasti ultrazvuku atd. Pro vnímání těchto kvalit také nemáme vyvinuty smyslové orgány, přesto nepochybujeme o jejich existenci, protože vnímáme jejich projevy ve světě přístupném lidským smyslům a jsme schopni pochopit zákonitosti, jimiž se řídí.

O jaké poznatky se jedná? V tomto krátkém příspěvku naznačíme jen dva z nich, které mají bezprostřední vztah k medicíně. S jejich pomocí se pokusíme nalézt alespoň zčásti odpověď na otázky, jež jsou východiskem této úvahy.

Člověk jako jednota těla, duše a ducha

Ještě na počátku minulého století se mluvilo i ve vědeckých kruzích zcela samozřejmě o tom, že člověk má duši, většina lidí byla přesvědčena, že duše je věčná apod. Těmto již zcela mlhavým představám o lidské duši udělal v medicíně rázný konec Rudolf Virchow svým dílem "Celulární patologie" a přednáškami na toto téma:"...A tak nás vede analýza kupředu až k jemnému uspořádání nervového aparátu, kde jsou nejvyšší charakteristické zvláštnosti zvířecího života, pocity, vliv na pohybovou aktivitu, myšlení vázány na určité skupiny buněčných útvarů. Život je činností buňky, jeho zvláštnosti jsou zvláštnosti buňky...". Čili: každý živý organismus je složen z buněk, v nich je třeba hledat příčinu a původ všeho života, duševních projevů a také nemoci. Rozmanitost forem a projevů živých bytostí je jen výsledkem "...progresivní sumace většího nebo menšího počtu stejnorodých nebo nestejnorodých buněk...". Tato představa o člověku, o jeho duši panuje v medicíně s určitými modifikacemi dodnes. Samostatná existence duše není uznávána, většinu lidí bychom asi uvedli do rozpaků otázkami: "Co je to duše? Jak si ji představujete?". Určitý průlom do tohoto názoru uskutečnila sice psychoanalýza, resp. hlubinná psychologie a koncepce psychosomatické medicíny, které znovu zaměřují svojí pozornost na duševní jevy a pochody. Ale již na množství, rozmanitosti a často protichůdnosti různých psychoterapeutických směrů je vidět, že vymezení a vysvětlování duševních jevů podléhá značné libovůli. Člověk stojící stranou se může právem ptát: "Jak to tedy s duší doopravdy je, když každý říká něco jiného? Je nebo není duše pouze produktem pochodů v mozku?".

Tichou, největší částí lidstva nepozorovanou revoluci uskutečnil za této situace R. Steiner poznáním2), že člověk se neskládá jen z těla, ani ne z těla a duše, nýbrž ze tří kvalitativně zcela odlišných složek: těla, duše a ducha. Tyto tři části lidské bytosti se navzájem pronikají a ovlivňují, jejich vztah je různý za bdění a ve spánku, vyvíjejí se samostatně i ve vzájemném vztahu, a to nejen do dvaceti let věku, nýbrž prakticky po celý život, vyvíjejí se i během vývoje lidstva. Každá z těchto složek pak je ještě sama vysoce diferencovaná.

Lidské tělo, čímž rozumíme to, co na člověku vnímáme svými smysly, zrakem, hmatem, není tak ve svém tvaru a funkcích jen produktem, výsledkem života buněk, důsledkem fyzikálních a chemických interakcí, nýbrž především výsledkem činnosti lidské duševní a duchové bytosti. Pokud si člověk vypěstuje již zmíněné vyšší "smysly", má možnost nejen vnímat jakožto samostatné kvality tělo, duši a ducha, nýbrž může i v samotném těle odlišit děje, které jsou čistě fyzikální podstaty, děje, které jsou výsledkem působení zákonitostí života na hmotu, děje, které vznikají v těle působením duše nebo duchové složky člověka. Člověk bez vyvinutých vyšších smyslů vnímá tělo jako prolínající se souhrn všech těchto dějů; dějů fyzikálně-chemických, dějů životních, pochodů vznikajících v těle působením duše a ducha. Jednotlivé tělesné složky může odlišit jen myšlenkově.

Projevy lidské duše si můžeme uvědomit každý sám na sobě, na druhých lidech jen zprostředkovaně. Zážitek smutku, radosti, hněvu každý dobře známe z vlastního prožitku. Nikdy ale nevím, zda druhý člověk prožívá svoji radost stejně jako já sám, pouze si podle výrazu jeho těla, obličeje, podle gest domýšlím, že se raduje. A to je pro duši charakteristické, že tvoří svébytný svět, u každého člověka odlišný, svět citů, představ, vzpomínek, přání, volních podnětů apod. Tento svět samozřejmě není uzavřený vůči světu vnímatelnému tělesnými smysly; o něm se duše dozvídá prostřednictvím smyslů, vjemů, jako zase prostřednictvím vůle do něj zasahuje. Ale s tělem je duševní bytost člověka spojena i bezprostředně; zážitek strachu jako duševní děj vyvolá v těle člověka zblednutí, podmíněné stažením kožních tepének, zážitek studu vyvolá naopak zčervenání, tělesné poranění má za následek bolest, což je čistě duševní zážitek, který jako takový nemůžeme pozorovat žádným přístrojem. Svět lidské duše ale není spojen jen s tělem, nýbrž otvírá se i duchové bytosti člověka.

Jako lidského ducha můžeme označit to, čím se nám zjevují zákonitosti věcí, událostí, je to část lidské bytosti, jejímž prostřednictvím si uvědomujeme ideje, morální zákonitosti, estetické principy, nadčasovou a nadosobní stránku světa a věcí. Je to část lidské bytosti, jež je sama nadčasová. Duchová bytost působí na duši např. ve chvíli, kdy se člověk rozhoduje jednat podle nějakého ideálu. Je to duch, jehož prostřednictvím se snaží vnést člověk i do svého duševního života určitý řád, zákonitost, harmonii. Vypěstuje-li si člověk harmonický duševní život, pak je tento život projevem ducha v duševní oblasti. Samostatné uchopení duchové složky lidské bytosti vědomím je velice obtížné, protože tato část člověka je ze všech tří složek nejméně vyvinuta, k jejímu vývoji musí lidstvo jako celek teprve dospět.

Na jednoduchém příkladu si můžeme naznačit rozdíl mezi projevy těla, duše a ducha. Za teplého letního dne pozorujeme vodopád. Do padající vody natáhneme ruku. To, co budeme na ruce pozorovat - změnu zbarvení pokožky, změnu teploty - to jsou tělesné děje. Studená voda nám bude příjemná. Tento pocit libosti je duševní děj, je to něco, co patří pouze k naší bytosti (pocit libosti nepatří k vodopádu, jiný člověk bude mít u vodopádu jiné pocity). Na padající vodě si ale můžeme uvědomit např. zákonitost vodorovného vrhu nebo ideu čistoty, kterou voda ztělesňuje - tj. něco obecného, skutečnost, která patří k věcem, ne k jednotlivé lidské bytosti. Pojmy, zákonitosti mají všeobecnou platnost, mohou je chápat všichni lidé a mají platnost trvalou. Tuto část lidské bytosti, která nám zprostředkuje vědomí jednotlivých pojmů, zákonitostí, idejí a mnoho dalšího, nazývá R. Steiner duchem.

Pro pochopení celku člověka je třeba si uvědomit absolutní kvalitativní odlišnost uvedených tří složek. Již tento vlastně prostý poznatek, že člověk jako celek se skládá ze tří zcela odlišných částí, má obrovský význam pro medicínu. Uvedeme to na jediném příkladu, na příkladu vředové choroby.

Dnes snad již nikdo nepochybuje, že u velké části pacientů je vředová choroba v úzkém vztahu k duševnímu životu postiženého. Přitom tu většinou nehrají roli ani tak jednotlivé, časově ohraničené negativní zážitky, jako spíš dlouhodobé duševní ladění. Může se jednat o člověka, který dlouhodobě žije s pocitem, že je nedoceňován nebo o člověka, jehož základním životním pocitem je pocit, že mu drazí ubližují, ať už to tak skutečně je či není. Nedovede se těmto duševním hnutím bránit, denně si tyto zážitky připomíná, i když k nějakým skutečným konfliktům nedošlo. Na duševní úrovni vzniká stále drážděná, nebojící se "rána", část duševní bytosti pacienta je v trvalé křeči. A jako se silné duševní zážitky jako strach, stud projevují v naší tělesnosti, tak si lze představit, že stále opakované pocity jednoho typu, stálé duševní sebezraňování se může projevit ve svém konečném důsledku jako žaludeční nebo dvanácterníkový vřed. Dalo by se tedy říci, i když zdaleka ne ve všech případech (nelze např. u některých pacientů zapomínat na vlivy dědičnosti, ani na vnější vlivy jako je užívání tzv. ulcerogenních léků, k nimž patří mj. i Acylpyrin, apod.): vředová choroba je co do etiologie, příčin, primárně duševním problémem, tělesné projevy jsou druhotné. Ale vlastní příčinu onemocnění nenalezneme ani na duševní úrovni, i když se zde náznaky pozdějšího onemocnění projevují jako první. Příčina duševních problémů je v tom, že pacient není schopen některou část svého duševního života dostatečně ovládat. A to je činnost, jež má svůj původ v duchové bytosti člověka. Zdravý člověk, jehož tři složky jsou v rovnováze, ovládá svůj duševní život. Každé duševní hnutí, již každý cit je vlastně vybočením z rovnováhy, zárodkem možného onemocnění, ale u zdravého člověka jsou všechna tato vybočení z rovnováhy opět harmonizována. Onemocnění se objeví ve chvíli, kdy si některá složka duševního života získá příliš velkou samostatnost nebo naopak, když duch člověka příliš slabě zasahuje do duševní oblasti.

Z tohoto pohledu na vznik onemocnění lze potom uvažovat o odpovídající léčbě. Při rozvinutém žaludečním vředu nebude již žádný lékař opomíjet opatření směřující ke zmírnění tělesných projevů choroby: dietní režim, omezení kouření, alkoholu a kávy, medikamentózní léčbu. Důležitější pro skutečně trvalé vyléčení nemoci bude však léčba na duševní úrovni. Zde by měl mít lékař schopnost rozpoznat, které jsou to duševní vlastnosti, duševní síly, jež působí ničivě v tělesné oblasti člověka a zároveň by měl mít schopnost najít pro pacienta přiměřenou činnost, kde by se právě tyto síly mohly uplatnit, čímž by bylo tělo od nich postupně osvobozeno. I když to zní prostě, je to velmi obtížné a navíc pro každého pacienta individuální. Velkou úlohu má v této oblasti umělecká terapie, k jejímuž rozvoji přináší anthroposofie také řadu podnětů, včetně tzv. léčebné eurythmie. Skutečně kauzální terapií, terapií příčiny onemocnění by potom byla léčba na "duchovní" úrovni, jež by pacienta naučila ovládat jeho duševní život.
Již na tomto zjednodušeném příkladu je možné si uvědomit, nakolik se tu mění přístup lékaře k pacientovi i chorobě. Terapie v tomto případě prakticky nevyžaduje syntetické léky, ovšem lékař musí získat k pacientovi mnohem bezprostřednější vztah, musí mít pro něj mnohem hlubší pochopení, protože diagnostika tu nekončí konstatováním žaludečního vředu, nýbrž touto diagnózou teprve začíná.

Vztah člověka a přírody

Jednou z prvních otázek, kterou by si mělo položit lékařství usilující jak o exaktnost univerzitní medicíny, tak o zachování souladu člověka s přírodou, je otázka po vztahu člověka a přírody. Na první pohled se zdá, že tato otázka je s přesvědčivou jednoduchostí vyřešena: jednota člověka a přírody spočívá v sestavení všech organismů z buněk, resp. v sestavení celého vesmíru z elementárních částic. Již na základní Škole a v trochu složitější podobě i na lékařské fakultě se žák dozví, že z buněk, resp. z atomů či ještě jednodušších částic lze odvodit vše další.

Je však opravdu možné všechnu tu nádhernou rozmanitost tvarů, funkcí, pohybů, barev, vůní, zvuků, aj. projevů přírody, převést na několik málo jednoduchých prvků, ze kterých sestavíme, odvodíme vše další? Anthroposofie ukazuje, že tento ryze analytický a kvantitativní přístup je v plném rozsahu oprávněn pouze v oblasti neživé přírody, v minerální říši. Ve světě rostlin sice fyzikální a chemické zákonitosti nepřestávají platit, ale objevují se tu také zákonitosti zcela nové, vyšší, zákonitosti života, do jejichž služeb se zákonitosti neživé přírody staví. A podobně jako v člověku se prolínají a jsou propojeny zákonitosti fyzikální se zákonitostmi života a v nich se opět projevují ještě vyšší zákonitosti duševní, tak i v přírodě. Ani rostliny se nevydělují svými zákonitostmi z minerálního světa - z něj si berou látky ke své stavbě, na druhé straně po odumření tento minerální svět spoluvytvářejí, např. v podobě uhlí. V říši živočišné přistupují k zákonitostem života ještě projevy duševního rázu - dráždivost, pudy, pocity, v tělesné oblasti jim odpovídají smyslové, pohybové orgány atd., umožňující zvířeti větší samostatnost. Ale ani říše zvířat se neosamostatňuje úplně, žije ve vztahu k nižším říším, v plném souladu s celou přírodou. Bez rostlin, jako zdroje výživy, by živočišná říše vůbec nemohla existovat, na druhou stranu se např. hmyz podílí na opylení rostlin, někteří ptáci na jejich rozmnožování, nestrávené zbytky potravy řady živočichů slouží jako hnojivo. Ve vztahu k minerální říši si můžeme vzpomenout na korálové útesy nebo na jurské vápence, které jsou z velké části dílem mořské fauny.

A podíváme-li se na člověka, ten ve své bytosti shrnuje principy všech tří říší. V člověku jsou ale podřízeny principu ještě vyššímu, výlučně lidskému: jen člověk má sebevědomí, vědomí svého já, jen v člověku působí jeho duchová bytost až do tělesných projevů. Člověk tak není jen posledním článkem, posledním kamenem ve velkolepé stavbě vesmíru, nýbrž je vlastně jakýmsi obrazem celého vesmíru, obrazem chrámu přírody v malém. V lidském organismu tak nalezneme pochody tuhnutí, mineralizace - ať už v kostech, v zubech, v čočce oka, v epifýze, kde se vytvářejí drobné krystalky atd. nebo při hojení zlomenin. Nalezneme v něm i pochody růstu a rozmnožování jako ve světě rostlin, avšak v polidštěné podobě. V lidském organismu se život neprojevuje v bohatství tvarů a jejich stálé změně jako u rostliny, nýbrž slouží celku organismu - můžeme myslet na nepřetržitou obnovu buněk trávícího systému, na obměnu krevních buněk, na růst vlasů, vousů, nehtů atd. A konečně tu objevíme nepřeberné množství pochodů, které mají vztah k živočišné říši. Vztahy člověka k živočišné říši ukazuje ostatně zcela jasně vývojová teorie. Projevy charakteristické pro svět zvířat jsou u živočichů dovedeny k dokonalosti. Každý živočišný druh však ztělesňuje jen určitou vlastnost nebo malý počet vlastností, kterou pak můžeme vysledovat v celém jeho chování i v jeho tělesné stavbě. Např. zajíc může být z určitého hlediska dokonalým ztělesněním toho, čemu se v lidském světě říká bázlivost. Žádný zdravý člověk ale neztělesňuje jedinou charakteristickou vlastnost, v člověku jsou v zárodku obsaženy schopnosti snad celé živočišné říše. Jsou harmonizovány a modifikovány působením vlastní, čistě lidské podstaty.

Můžeme si nyní vzpomenout na to, jak člověk s vyvinutými vyššími "smysly" může v lidské bytosti vnímat jako něco svébytného život, duši a ducha. Podobně v přírodě může v rostlinné říši vnímat samostatné projevy života, v organismu zvířat navíc ještě "duševnost zvířete. Členění přírody na jednotlivé říše nemá tedy svůj původ v nějaké abstrakci, v umělém škatulkování, ani se neopírá o nějaké starověké nebo středověké názory, nýbrž je založeno na vnímatelné skutečnosti.

Na tomto základě (zde jen velice hrubě a schematicky naznačujícím, že vztahy mezi člověkem a přírodou jsou podstatně bohatší a rozmanitější než ty, o kterých nám říká biochemie, fyziologie, srovnávací anatomie atd.) je potom možné racionálně hledat člověku přiměřené léky. I bez rozvinutých vyšších vnímacích schopností můžeme ke každému ději v lidském organismu a zejména ději chorobnému nalézt v přírodě protějšek. Můžeme si všimnout, že choroba v člověku často vzniká, převáží-Ii nebo je naopak nedostatečná některá jinak přirozená "přírodní" tendence, případně když se objeví na nesprávném místě nebo v nepřiměřeném věku. Např. převahou mineralizačních tendencí vznikají onemocnění jako je ateroskleróza, žlučníkové i ledvinné kameny, dna atd., nedostatečnost mineralizačních dějů v dětství vidíme např. na rachitidě, křivici, kdy dětské kosti zůstávají dlouho měkké.

Opět na jediném příkladu si ukážeme, jak je možné na základě poznání vztahu člověka a přírody nalézt vhodný lék. Určitý druh chudokrevnosti z nedostatku železa vzniká tím, že trávicí trakt nemá dostatečnou schopnost vstřebávat železo z potravy. Budeme-li nyní hledat v přírodě pochod, který je protějškem tohoto onemocnění, narazíme na kopřivu, která je známá svou jedinečnou schopností vstřebávat a zpracovávat železo. V dřívějších dobách byla sedláky "vysazována" na neúrodných železitých půdách, zbavila tuto půdu nadbytku železa a tím jí zúrodnila. Díky těmto vlastnostem lze kopřivu považovat za vhodný lék pro tento druh chudokrevnosti. Kopřiva se ale v anthroposofické medicíně nepoužívá ve smyslu fototerapie pro svůj obsah železa, ani by pochopitelně nemělo smysl hledat účinnou látku odpovědnou za schopnost vstřebávat železo. Také se nepoužívá ve formě čaje, nýbrž se jako všechny ostatní přírodní látky - minerální, rostlinné i živočišné - dále farmaceuticky zpracovává, aby byla přizpůsobena požadovanému účinku. Podrobnosti o farmaceutických postupech používaných anthroposofickou farmacií nalezne případný zájemce v příslušné odborné literatuře.

Pokusíme-li se nyní na základě řečeného odpovědět na otázky, ze kterých jsme vyšli, uvidíme: problém myšlenkové jasnosti spolu se zachováním souladu Člověka a přírody se zdá být řešitelný na základě rozšířeného poznání člověka, přírody a jejich vztahu. Problém léčby chronických chorob sice z uvedených skutečností nevyplývá v plné šířce, ale na příkladu vředové choroby je vidět, že v zásadě řešitelný je. Názorným důkazem možností anthroposofické medicíny je řada klinik, nemocnic i soukromých lékařských praxí a stovky lékařů pracujících ve smyslu anthroposofie jak v západní Evropě (především v SRN, Švýcarsku a Nizozemí), tak i v ostatních světadílech. Pojem nemoci by vyžadoval celou zvláštní kapitolu, ale už jen z toho, co bylo řečeno, si můžeme všimnout několika z běžného hlediska neobvyklých aspektů: nemoc může mít příčinu v oblasti duševně duchovní. Již každý cit je zárodkem nemoci, pokud se vymkne kontrole. Nemoc je tedy něco, co k člověku patří, co si jako možnost nese vždy v sobě. To vidíme i na tom, že nemoc může vzniknout narušením rovnováhy, z jednostranné převahy nebo nedostatečnosti některého jinak zdravého, fyziologického pochodu. Z převahy pochodů růstu a regenerace vzniknou nádorová onemocnění, z přestřelujících dějů imunitních alergická onemocnění, při převaze mineralizujících tendencí vzniká již zmíněné kornatění tepen atd.

Podnětů, které anthroposofie pro medicínu přináší, je tolik a některé jsou tak zásadní, že je na místě mluvit o anthroposofické medicíně jako o zvláštním medicínském směru, se specifickými diagnostickými i léčebnými postupy. Dosud jsme tu o ní mluvili tak, jakoby byla schopná ihned vyřešit všechny problémy současného lékařství. Samozřejmě tomu tak není. Přes její rozsáhlost je vlastně ještě velice mladá - asi tak ve věku, kdy právě dosáhla plnoletosti a vybojovává si své místo ve světě. Rozhodně se ale nechce stavět do opozice vůči univerzitní medicíně jako nějaký alternativní směr - i když se na ní často takto pohlíží -, nýbrž na ní navazuje a snaží se rozšířit její obzor.

Poznámky:

1) R. Steiner, "Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten?", Dornach 1987 2) R. Steiner, "Theosophie", Leipzig 1918

Rozšiřující literatura:

R. Hauschka, "Heilmittellehre", Frankfurt am Main 1965
F. Husemann, O. Wolf, "Das Bild des Menschen als Grundlage der Heilkunst", Stuttgart 1974
W. Pelikan, "Heilpflanzenkunde I-III", Dornach 1980 V. Fintelmann, "Intuitive Medizin", Stuttgart 1988

Pokračovat na kapitolu Léčebné umění »

___
Výklady jednotlivých pojmů z oblasti duchovní vědy jsou použity z knihy Adolfa Baumanna ABECEDA ANTHROPOSOFIE, kterou vydalo nakladatelství IOANES v roce 1999. Kniha byla přeložena Ing.Stanislavem Kubátem, marií Stránskou a Dr.Petrem Stránským. Verše přeložil Jan Dostal. Německý originál „ABC der Anthroposophie ein Wortebuch für jedermann“, Hallwag Verlag Bern, 1986.