Články

Řeč, pronesená ke 100. narozeninám paní Marie Jenny, 10. 1. 2007 v Goetheanu

Inspirováno přednáškou Rudolfa Steinera ze dne 11.9.1916 v Dornachu na téma „Goethe hledá hlubiny bytí a světová tajemství prostřednictvím svého 'Fausta'. Luciferský a Ahrimanský svod." (Kniha právě vyšla v českém překladu v nakladatelství Michael. Originál: Erläuterungen zu Goethes Faust. Band I. Faust, der strebende Mensch.)

Když začal na začátku dvacátého století Rudolf Steiner klást základy moderní duchovní vědy, kterou později nazval anthroposofie, zdůrazňoval stále znovu, že moderní duchovní věda není náhražkou či překonáním osobní náboženské praxe. Duchovní věda může svými poznatky přispět zásadním způsobem k pochopení a prohloubení náboženského života, ale sama není tímto životem! Náboženství přitom podle Rudolfa Steinera patří neoddělitelně ke zdravému vnitřnímu životu jednotlivce i společenství.

Velice mě zaujalo, že první vyobrazení člověka na světě bylo nalezeno v našich zemích, na hranici Čech a Moravy, u Předmostí. Je vyryté na mamutím klu. Zobrazený člověk má hlavu ve tvaru trojúhelníku postaveného na špici a protilehlá strana je čárkovaně neuzavřená, tedy otevřená impulsům Ducha; je průlinčitá. V oblasti hrudi má tento člověk dva orgány podobné velkým uším. Jsou to plíce, které dýchají se všemi ostatními tvory na Zemi stejný vzduch, a tím jsou orgánem společného i individuálního prožitku světa (viz lidová úsloví „první nadechnutí“, „poslední výdech“). V oblasti plexu solaris je tvar malého čtverečku, rovněž postaveného na špici, takový ideogram mapy Čech. Čtvereček má uzavřené strany a označuje střed postavy. Břicho má oválný tvar s menšími ovály uvnitř, které jsou rovněž průlinčité. Končetiny jsou naznačeny jen formou rovných, úzkých „žebříčků“, které nezačínají ani nekončí v těle.

germánské Alemannství, které stojí pevně na zemi Přednáška 4. srpna 2003

Každá doba má jiné představy o souvislosti člověka a světa, o nemoci, smrti a o léčení. Co my dnes vidíme jako skutečnost, bylo v minulých kulturách iluzí. A co člověk dříve duchovně v jiných stavech prožíval jako podstatné, byla skutečnost, na kterou se spoléhal. Také medicína vznikala ze spirituálních metod a vyučovala se v mysterijních místech starověku a její úpadek se pomalu proměňoval do lékařského ošetřování samotného fyzického těla se substancemi přírody a později také se syntetickými látkami.

Není to tak dávno, co svět byl rozdělen na dvě poloviny a ještě se hovořilo o třetím světě, kde obě poloviny chtěly získat co největší vliv. Západní polovina postavila do popředí člověka s jeho potřebami, z nichž byla ekonomická prosperita upřednostněna. V duchovních potřebách se hovořilo o svobodě a duševní potřeby nebyly rozvíjeny, takže vyrůstal člověk soběstředný, který se usmíval do fotoaparátů a novinám rozdával interview o dobrých časech.

Báseň, kterou napsal Georg Friedrich Daumer v posledním svém spise v roce 1873, v němž obhajuje Kašpara Hausera - "Kašpar Hauser, jeho bytost, nevina, utrpení a původ".

Kdysi dávno žil na Surské alpě mladý ovčák jménem Urs. Sloužil klášteru na Andělské hoře a svá stáda střežil velmi bedlivě. Jednou, když vyháněl ovce jednoho velšského handlíře, objevil mezi nimi nebývale krásné stříbřitě bělavé zvíře, které se mu tak zalíbilo, že je ihned od onoho člověka za všechny své peníze odkoupil.

AJ: Když se ohlížíte za svým životem, co považujete za významné události pro celou Vaši biografii? JB: Na něco jsem přišel v životě sám, jindy jsem vlastním osudem narazil na něco, co mou cestu obrátilo. Taková významná osudová setkání byla s Josefem Adamcem, knězem Obce křesťanů a Josefem Bartošem, mým učitelem a jedním ze zakladatelů waldorfského školství u nás. Za presidenta Novotného jsem si uvědomil, že problémy této země jsou problémy celého světa a problémy celého světa jsou problémy této země. V roce 1968 jsem se rozhodl z možnosti výběru různých cest pro jednu, cestu anthroposofie. Je to jediná bezpečná cesta, jak říká Sergej Prokofjev. Je to zároveň i cesta náročná, ale jediný způsob, jak udržet naši vůli, srdce i intelekt pohromadě.

Faust: „Vznešený duchu, ty dals mi všechno, oč jsem Tě prosil. Nadarmo jsem nespatřil Tvou tvář v plamenech. Tys dal mi království své velké přírody a sílu vnímat ji i rozkoš čerpat z ní. Ne návštěv jenom chladně žasnoucích, Tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat, jak v srdci příteli. … Ó cítím teď, že není člověku nic dáno dokonalého. K té slasti, jež uvádí mne k lidem blíž a blíž, Tys dal mi druha, bez kterého už mi nelze být. Ač studený a drzý mě ponižuje přede mnou a vše, cos mi dal, dechem svého slova zmrazuje. V mých prsou rozdmýchává divý žár po onom krásném obraze.“

Celá pedagogika ztrácí smysl svého slova. Měla by doprovázet bytost dítěte po spletitých cestách jeho zrání v člověka tak, aby dítě neztratilo „to božské“, se kterým na svět přišlo, aby dítě mohlo co nejsnadněji uchopit poslání, které si uskutečnit předsevzalo.

O podivném zacházení s životem a dílem Rudolfa Steinera

Rozhovor, který se na Zemi nemohl uskutečnit, ale uskutečňuje se každou novou hrou. Motto: „A zde mezi vámi sedí ten, který mi dal gelejt. A císař zčervenal.“ (ze záznamu Petra z Mladeňovic, očitého svědka Husova procesu)